Ani ne měsíc po smrti dlouholetého kantora brodského gymnázia pana Josefa Prchala zemřel ve věku 87 let další legendární emeritní učitel naší školy pan Karel Kašparovský.
Narodil se v květnu 1937 v Ivančicích u Brna. Po vystudování vysoké školy obor zeměpis – biologie ho na začátku 60. let na Vysočinu zavála umístěnka (tehdejší běžný direktivní postup socialistického státu). Před nástupem na vojenskou službu učil asi půl roku na Základní škole v České Bělé. Často mi vyprávěl, jak vůbec nevěděl, co má ve volném čase dělat, a když se procházel po vsi, úplně cítil, jak si ho – přistěhovalce – prohlížejí za záclonou nedůvěřiví vesničané. Po vojně v roce 1964 pak zakotvil na 30 let na našem gymnáziu a zanechal zde nesmazatelnou stopu. Troufám si tvrdit, že asi žádný jiný kantor gymnázia není spojen s tolika historkami a hláškami. Mnohokrát jsem se při rozhovorech s bývalými studenty gymnázia setkal s tím, že si na některé své učitele už nevzpomínali, ale Karel (jak o něm všichni samozřejmě mluvili) byl naprosto nezapomenutelný.
Já jsem se s ním setkal v prváku jako student gymnázia, měli jsme ho na biologii a brannou výchovu. Na první hodině branné výchovy nám chtěl vysvětlit, jak bude probíhat naše hlášení na začátku hodiny. Vrátil se ke dveřím a dlouhými ráznými kroky došel ke katedře. „Já takhle přijdu a položím si tašku na stůl.“ A praštil s taškou o stůl. Začali jsme se smát. To jsme ovšem neměli dělat. Přísně si nás přeměřil a jeho pohled se zastavil zrovna na mně. „Čemu se směješ?“ „Ničemu,“ vykoktal jsem. „Ničemu se směje jenom blbec, pojď nám předvést hlášení.“ Poté jsem strávil trapnou chvilku u tabule před ohromně se bavícími spolužáky. Tímto si mě Karel tedy rozhodně nezískal.
Úvodní část hodin biologie byla také jen pro silné nervy. Karel zachmuřeně vešel, všichni jsme vystřelili do pozoru, on si před nás stoupl a počkal, dokud nebude ve třídě úplné ticho. Pak se posadil ke katedře, my zkroušeně usedli do lavic. Vytáhl svůj obávaný zápisníček a začal pomalu listovat. Přitom silně klepal propiskou do stolu. Slabší povahy téměř omdlévaly. Ťuk, ťuk, ťuk. „Tady bude klid!!“ Říkat to nemusel, ani jsme nehlesli, krve by se v nás nedořezal. Většinou vyřkl jméno nějakého nešťastníka, občas si také zažertoval. „Dnes nebudu zkoušet.“ A zaklapl zápisník. Až po čase jsme pochopili, že je to spíše takový rituál, kterým si ovšem získal respekt. Ve druhé polovině studia jsme jeho hru už prokoukli, ale autoritu měl vždycky. Učil nás potom také zeměpis a dodnes mi zní v uších jeho neustále připomínaná pravidla. „Řeka se ukazuje od pramene k ústí!“ (Pokud někdo ledabyle píchl do mapy chtěje ukázat nějaký vodní tok.) Když měl někdo označit stát a neobjel jeho hranice s odchylkou maximálně 1 cm, také se mu to nelíbilo. Vytrhl mu (nebo jí) ukazovátko z ruky a sám pečlivě předvedl, jak se ukazuje stát. Nutno podotknout, že pokud byla zkoušena sličná dívka, tolerovaná nepřesnost mohla být větší.
Když jsem se také stal učitelem a vrátil se v této pozici zpět na gymnázium, stal se Karel mým kolegou, kamarádem a přítelem. Dávno jsem už mu odpustil jeho „příkoří“. Byl vždy precizní a urputný diskutér. Vzpomínám si, jak při nějakém rozhovoru jedna naše kolegyně poznamenala: „To je ale, Karle, tvůj učitelský názor.“ Hned se toho chytil: „A ty se domníváš, že existuje něco jako učitelský názor? Vysvětli mi, v čem to spočívá.“ A bylo zaděláno na dlouhé minuty diskuse, ve které nebylo nad ním možné zvítězit. I kdyby tu pravdu neměl, bylo nakonec snazší ustoupit.
Karel byl výborný společník, barvitých (možná lehce přibarvených) historek z minulosti gymnázia jsem od něj slyšel tolik, že by vydaly na knihu. Mnohokrát jsem si říkal, že by tato vyprávění měla být zachycena. Nu, nestalo se, ale pan Karel Kašparovský v srdcích a myslích všech, kdo ho znali, navždy zůstane.
Poslední rozloučení proběhne v úzkém kruhu rodinném.